Moje cesta k roli maminky

„Jiříku, vadilo by ti hodně, kdybychom neměli děti?“ tuhle větu jsem položila svému muži před několika lety. Bylo to v době, kdy jsem byla skálopevně odhodlaná nemít děti. Ne jakože v tu dobu – ale nikdy.

Vezmu to popořádku

Vždy jsem věděla, že „jednou“ budu mít kluka a holčičku. Kluk bude starší a holčička následně mladší – rozdíl mezi nimi bude do tří let. Z hlouby duše mi hlásek našeptával, že je budu mít ve 28 letech a pak do 32 let.

Nevím, čím to bylo, ale prostě jsem to věděla. Ve finále mi to i vyšlo – otěhotněla jsem ve 28 letech (Robin se narodil v mých 29) a Bianka se narodila, když mi bylo 31 let.

Musím však podotknout, že navzdory svému vnitřnímu hlásku, jsem neměla ani trochu ráda malé děti.

A tak se to ve mně často rozcházelo!!! Na jedné straně utkvělá představa čtyřčlenné rodiny a na té druhé pohrdání malými dětmi.

Jenže k mojí smůle se na mě ti malí špióni neustále lepili. Ať jsem se hnula kamkoli, byli tam. Na každé oslavě, setkání s přáteli, rodinné události či na ulici – byli všude a neustále se dožadovali mojí pozornosti.

Okolí samozřejmě reagovalo: „Ty děti tě milují, kdy už budeš mít svoje?“ A já obracela oči v sloup a snažila se jich co nejrychleji zbavit.

Až nyní – s odstupem času, mi je líto mé blízké kamarádky, ke které jsem jednoho dne dorazila celá nabručená a s výrazem sedmihlavé saně. Pustila mě k sobě domů na návštěvu. Mlčky poslouchala mé ódy na báječný život bez dětí. Jakmile mě vyslechla, přišla její (v té době) dvouletá dcerka a řekla mi: „Teto Helo, maminka má v bříšku miminko!“ V tom okamžiku by bylo slyšet dopadnout špendlík, jaké ticho zavládlo.

Asi nikdy nezapomenu na moje zděšení při pohledu do dětského kupé, kam jsem si omylem zakoupila jízdenku při cestě z Olomouce do Prahy… A ještě větší zděšení následovala při zpáteční cestě!!! Ano, opět jsem seděla v tom kupé, které bylo k prasknutí narvané ušmudlanýma, uřvanýma, ufňukanýma a po mě lezoucíma dětma!!!

Já myslela, že mě trefí!!!

Ani nevím, odkdy jsem si začínala uvědomovat, že děti nejsou moje cesta. Možná jsem se k tomu rozhodnutí postupně propracovala s ohledem na fakt, že ať jsem se hnula kamkoli, děti se na mě lepily jako vosy na bonbon.

Zřejmě měla svůj podíl i pomoc při hlídání mé mladší sestřičky (jsme o 10 let) či mladšího brášky (jsme o 2 roky). A dohlížení i na sestřenku a bratránka.

Nicméně jsem za toto období moc vděčná! Své milované sourozence, sestřenku a bratránka mám neskutečně ráda. Zažili jsme mnoho úžasného a některé společné příběhy se staly nesmrtelnými událostmi v našich životech!!!

Nechci děti

Svůj vnitřní hlas se mi povedlo na velmi dlouhou dobu umlčet. Když mě můj muž požádal o ruku, bylo to v době, kdy jsem si libovala ve svém „nechci-děti“ období ze všeho nejvíc.

V roce 2012 jsme se vzali a já tou dobou všude po příbuzenstvu rozhlašovala, že budeme spokojená dvoučlenná rodina bez dětí – ať se na to připraví a neotravují s dotazy.

Zlomové období

Byl říjen 2014 a já nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem vyprovodila Jirku ke kamarádovu auto – odjížděl na první misi do Afghánistánu.

Přišla jsem domů. Prázdno. Ticho. STRACH. Obrovský pavouk, kterého jsem celý následující den obcházela a doufala, že své teritorium nerozšíří – naštěstí se nehnul a druhý den tam nebyl. Smutno. Ponuro.

A hlavně ta prázdnota uvnitř mě. Jako kdyby něco uvnitř mě zemřelo.

Ani jsem steskem nebrečela – uvnitř mě byla jen ta prázdnota.

Několik dní po odletu jsem nechodila nikam jinam než jen do práce.

Nechtěla jsem nikoho vidět, s nikým mluvit. Všechno mi připadlo zbytečný.

Jirka volal či psal – jak se dalo – někdy obden, jindy denně. Věděla jsem, jak se má a že je v pořádku. Nebudu se vám tu vypisovat, jak probíhala mise, zda byl či nebyl Jirka v ohrožení života a tak… O tom tento článek není.

Čas sama pro sebe

Najednou jsem měla sama pro sebe tolik času, že to snad ani nebylo možný. Přes den jsem pořád něco dělala… Ale ty noci se zdály nekonečné!!!

Jak jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem se věnovat sobě. Dávala jsem si dohromady priority, uvědomila mi, že stávající práce mi nevyhovuje, zaměřila jsem se na sebe. V tomto období mj. vznikl první nápad na blog – který měl být původně s mojí inspirativní kamarádkou. Ale nakonec jsme si každá založily vlastní.

A jak jsem měla čas přemýšlet, tak mi to došlo.

Nechci jiného chlapa!

V hlavě mi najednou vyskočila tato myšlenka!!!… Nechci jiného chlapa! Jsem šťastná a tvořím si svůj život.

No, jasně – asi vás napadne, že mi to došlo docela pozdě… 😀 😀 😀 Tou dobou jsme byli svoji a celkově jsme si byli partnery 7 let.

Ale pro mě to bylo průlomové zjištění.

Následovalo uklidnění a přišla i jistota, kterou jsme si do té doby neměla čas uvědomit. Pořád jsem spěchala, něco zařizovala a za něčím se honila. Ale tehdy, jsem se zastavila a došlo mi to!

Chci dítě! Chci mít dítě s tím úžasným mužem po mém boku!

Napsala jsem Jirkovi email, protože do telefonu jsem nebyla schopná mluvit. Odpovědí mi bylo: „Já to věděl a jen jsem čekal, kdy dozraješ!“

Můj moudrý muž věděl své. Někdy mi přijde, že mě zná lépe než já sama sebe.

Jaká jsem maminka

Období těhotenství, čekání na miminko (pak i na druhé miminko) a přípravy na něho by vydaly tak na dva články. 😀 Jedno vám však prozradím – těšila jsem se.

Největší výzva pro mě byla uvědomit si, že s příchodem dítěte se neblíží konec světa.

Život nekončí – jen už nebudu jen já a Jirka. Byla to mega výzva, kterou jsem víceméně řešila většinu těhotenství. A překonala jsem ji!!!

Zřejmě nikdy nebudu ta „učebnicová“ maminka.

Nežehlím (ani dupačky čerstvě narozenému miminku). Vařím jednoduše a rychle (je to moje nejméně oblíbená činnost, a tak se v kuchyni zdržuji, co nejméně času to jde) – ale vařím a často vařím i teplé večeře. Miluji svoji rodinu (ale sebe mám raději a uvědomuji si, že čas sama pro sebe je k nezaplacení).

Jsem přesvědčená, že moje děti jsou nejúžasnější na světě (a ostatní děti mi už tolik nevadí a některé mám i ráda). Navzdory všemu jsem pro své špióny ta nejlepší maminka (přece proto se mi narodili – jinak by se mi vyhnuli obloukem). Zážitky jsou pro mě důležitější než pořádek v domě, umytá okna či plná lednice (ale nebojte – uklízím a i nakupuju).

Více si o mém běžném životě s dětmi můžete přečíst ve článku Jak jsem nafoukla den.

Plním si své sny

O své cestě stylistky s jiným pohledem na módu jsem vám již vyprávěla – a můžete si přečíst o mně mnoho. Svého snu a poslání se nevzdám ani jako maminka. Mateřstvím skutečně život nekončí – jen je nutné počítat s těmi dětmi a jiným pohledem na čas.

Jednou z velkých výzev bylo založení si webu, napsání eBooku Sama sobě stylistkou a samozřejmě i naplánování schůzek s klientkami… Ale všechno jde a čas na svoji milovanou práci a seberealizaci si najdu.

Nejsem jen maminka – jsem především Hela se svými sny a svým posláním.

PS: Fotek mého manžela se nedočkáte. Respektuji jeho životní přístup. A miluji ho, i když není se mnou „online“.

Napsáno s láskou.

Helena Procházková
Jsem stylistka a mojí specializací je jednoduchý šatník. Pomáhám ženám objevit jejich styl a podtrhnout tak vlastní jedinečnost. Učím je vnímat módu jinak a sestavit si šatník postavený na kombinovatelných základech. Můj příběh si přečtěte zde >> Dále jsem autorka eBooku Sama sobě stylistkou , ve kterém učím ženy vyjít vstříc změnám v šatníku.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Tipy, díky kterým vám to bude slušet!
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku:
  • Potkáme se na Instagramu